Úvod
České země, včetně hlavního města Prahy, byly od samotného úsvitu dějin českého státu úzce spjaty s politickým, ekonomickým a územním vlivem mocnějších sousedů. V prvopočátku pod vlivem samotné Francké říše, později Východofrancké říše a nakonec Svaté říše římské. Česká knížata, jako vazalové římských panovníků a jejich osudy, byly mnohdy závislé a spjaty s událostmi v samotné říši, byť se jejich politika zabývala zejména prosazováním českých zájmů.
Raný středověk přináší v úzkých vztazích mezi panovnickými dvory českých knížat a říšských panovníků celou řadu zajímavých vlivů. Jedním z nich, spojených s katolizací českých zemí, je zakládání klášterů. Zejména benediktinských klášterů. Prvním nejstarším benediktinským klášterem a nejstarším v zemi vůbec, je ženský klášter na Pražském hradě u kostela sv. Jiří vystavěný mezi lety 967 – 973 knížetem Boleslavem II. Dvacet let poté, roku 993, byl v Břevnově založen první mužský klášter, jako společné dílo pražského biskupa Vojtěcha a knížete Boleslava II.
České knížectví (910 – 1125)
Pojítkem mezi Břevnovem a arcibiskupstvím v Řeznu je poustevník Vintíř (Gunther). Durynský hrabě Gunther ze Schwarzburgu se roku 1006 stal mnichem v Niederaltaichu. Krátce nato však jako poustevník odešel do Nordwaldu, kde založil klášter Rinchnach. Ten se stal dalším spojovacím článkem mezi Bavory a Čechami. V Čechách, v Dobré Vodě u Hrtmanic, si Vintíř vyhledal ještě hlubší samotu. Po jeho smrti roku 1045 ho opat Meginhart z Podnětu knížete Břetislava I. (1034 – 1055) pochoval v klášterním kostele v Břevnově. Vintířova sounáležitost s českými knížaty, jejich vzájemné přátelství (zasloužil se o omilostnění knížete Oldřicha), se datuje od dob vzniku klášterů na území českých zemí – zasloužil se o rozvoj kontaktů mezi kláštery v Niederaltaichu a v Břevnově.
Sv. Vintíř (Gunther) Břevnovský klášter
Více jak tisíciletá historická sounáležitost obou zemí Bavorska a Čech, jejich vzájemné obchodování, provázanost v duchovní rovině a zejména přirozené sousedské vztahy mezi obyčejným lidmi na obou stranách pohraničí, nečinila žádné problémy a zemskou hranici nikdo nepociťoval.
Praha jako hlavní město Čech, v dějinných souvislostech i sídelní město římských císařů a především českých panovníků, bylo městem kosmopolitním. Poskytovalo zázemí a prostor pro celou řadu národnostních menšin, komunit, ale i jednotlivců přicházejících z nejrůznějších koutů Evropy, včetně Židů.
Středověká Praha
Středověká Praha očima dětí /// Rabi Löw a Golem
Se vznikem nového československého státu po 1. světové válce, dovršil český a slovenský národ touhu po znovunabytí historické svébytnosti. Ani tento fakt neměl vliv na tradiční přátelské vztahy obou zemí Čech a Bavorska, zejména v pohraničí. Nové Československo, jako stát založený na demokratických principech v nitru Evropy, respektoval národnostní menšiny uvnitř státu, včetně té nejpočetnější - německé, která představovala téměř 4 milióny obyvatel německé národnosti. Židovské obyvatelstvo, které na území Čech a Slovenska přichází od dob nejranějšího středověku, vytvářelo nejčastěji místní komunity především ve městech. Židé se v průběhu dějin smísili s českým prostředím, víceméně si však zachovávají svůj duchovní charakter a nezávislost, která se vymezuje především vůči křesťanskému náboženství a naopak. Nicméně židovské obyvatelstvo je v moderních dějinách Československa vnímáno jako komunita, avšak komunita českých Židů.
Staronová synagoga v Praze /// Staronová synagoga - interiér
Válečná léta spojená s 2. světovou válkou, přinášejí mladé československé demokracii osudovou ránu o něco dříve, než se rozhoří samotný válečný konflikt. Mnichovský diktát z roku 1938 připravuje Československo o rozsáhlé pohraniční oblasti, mnohdy zasahující do hlubokého nitra státu. Český element je z těchto oblastí násilně vystěhován do zbytku republiky, která je 15. 3. 1939 bez jakékoliv ohleduplnosti obsazena hitlerovským vojskem. Vzniká Protektorát Čechy a Morava.
Československo po 30. 9. 1938 /// Odsun Čechů z pohraničí
Toto období útisku, hrůzného bezpráví, drancování, mučení a zabíjení spojené s kolaborací, udáváním a donášením, sleduje jediný cíl – odstranění Čechů, jako podřadné rasy z prostoru střední Evropy. Nejvyšší daň přináší české židovské obyvatelstvo, které je hrubě separováno, uzavíráno do koncentračních táborů a posléze masově vražděno ve vyhlazovacích táborech. V roce 1945 se na území Československa nenachází žádná kompaktní židovská komunita.
Starý židovský hřbitov v Praze ///// Čeští židé
Toto válečné běsnění bezohledně pošlapalo především lidské vztahy a soužití nejen na úrovni národů, ale především vztahy přátelské, sousedské, rodinné a osobní. Zrůdnost války samotné, a zejména rasistické a nacionální ideje hitlerovského Německa, vedly všeobecně ke vzniku celonárodní antipatie ke všemu, co bylo německé a to bez rozdílu míry viny. Rok 1946 přináší do historicky dlouhodobých vztahů soužití Čechu a Němců tragický mezník – odsun, či vyhnání, německého obyvatelstva z území Československé republiky. Bez rozdílu a míry viny jsou vyhnáni všichni obyvatelé německé národnosti. Ztratili svůj majetek, vlast a domov, mnozí a většinou nevinní i svůj život.
Vyhnání německého obyvatelstva z Československa - rok 1946 - odsun
Politické rozdělení Evropy po 2. světové válce na demokratický západ a komunistický východ, komunistický převrat v Československu roku 1948 a sním spojený totalitní režim, učinily konec tisíciletému přirozenému soužití na společné hranici Čechů a Němců. Hranice se neprodyšně uzavřela Železnou oponou na dalších čtyřicet let. Čechům byla vnucena myšlenka „zlých“ a „nebezpečných“ Němcům, žijících na území Spolkové republiky Německo a bratrských Němců žijících na území tzv. Německé demokratické republiky. Teprve pád totalitních režimů ve východní Evropě a demokratický vývoj v Československu v 90. letech 20. století započatou Sametovou revolucí roku 1989, otevírá svobodnou hranici mezi našimi národy.
Společná myšlenka bavorských a českých škol, dát mladé generaci možnost nezaujatě poznávat dějiny domácí a dějiny sousedů, umožnit jejich propojení a sounáležitost ve společné Evropě, nezaujatě překlenout pomyslnou hranici předsudků, je cílem a smyslem tohoto vzájemného projektu. Jak jinak a kde pokračovat, než u mladé generace.
PRAHA 6 - BŘEVNOV
Břevnov patřil k nejstarším osadám v okolí dnešní Velké Prahy, protože vznikl jako předklášteří prvního českého mužského kláštera, založeného roku 993. Břevnov, založený údajně na místě zpustlé osady Kuromrtvy, prý dostal jméno podle břeven - otesaných trámů, které tu dřevorubci při zakládání vsí opracovávali a skladovali. V době, kdy byl založen klášter, měla tato víska pouhých 19 obyvatel. Vlastní klášter byl založen druhým pražským biskupem sv. Vojtěchem a českým knížetem Boleslavem II.
V předhusitské době byl klášter jedním z nejbohatších v Čechách, ale v květnu 1420 byl husity vypálen a obrácen v ruiny. Po částečné obnově byl klášter za Třicetileté války opět zpustošen a vypálen. V 70. letech 17. století se stavěl nový konvent, který však na den sv. Markéty vyhořel. Nový kostel pak vznikal podle plánu Kryštofa Dienzenhofera a byl dokončen jeho synem. Všechny oltářní obrazy zhotovil Petr Brandl. Tato barokní podoba zůstala klášteru dodnes.
Břevnovský klášter
Až do 2. poloviny 19. století byl Břevnov od města oddělenou osadou, spojenou s Prahou Bělohorskou třídou, prastarou cestou, kudy vedlo spojení do západních Čech a Bavorska. Tudy vtrhla do Prahy roku 1620 vojska Ferdinanda II. (Bílá hora) a tudy přitáhli r. 1648 Švédové, aby se zmocnili Hradčan a Malé Strany (Třicetiletá válka). Cesta vedla do města Strahovskou branou. Při ní porůznu a odděleně od sebe ležely usedlosti, jako byla Kajetánka, Šlejferka, Malovanka, Petynka aj. Teprve v polovině 19. století začaly při silnici houstnout domky a později kolem roku 1900 i větší obytné domy, takže roku 1907 byl Břevnov povýšen na samostatné město. Po první světové válce se stavební podnikání rozrostlo souvislou činžovní výstavbou na rozlehlých pozemcích kláštera, zakoupených pražskou obcí a Břevnov byl přičleněn k tzv. Velké Praze. V současné době je Břevnov součástí Městské části Praha 6.
Znak městské části Praha 6
ŠKOLA ZŠ A MŠ J. A. KOMENSKÉHO
Na českém území byla povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let zavedena roku 1774 Všeobecným školním řádem císařovny Marie Terezie. Vzdělávání dětí z okolí Břevnova bylo v 18. a v první polovině 19. století poskytováno v klášterní škole. Výuku zajišťovali kněží.
Roku 1869 byla na území Čech a Moravy uzákoněna povinná osmiletá školní docházka. V druhé polovině 19. století a na počátku 20. století se v samostatné obci Břevnově objevovaly školy v různých budovách. Paměti obecné školy v Břevnově sahají až do roku 1908, kdy škola zvaná u sv. Vojtěcha měla pobočky v pěti různých budovách. Toto opatření souviselo s rozvojem zástavby a přibýváním obyvatelstva v oblasti Břevnova.
V letech 1. světové války (1914 – 1918) byla hlavní budova školy zabrána pro vojenskou nemocnici a výuka se přemístila do Břevnovského kláštera.
Vznik samostatného Československa přináší i změnu ve školství. Od roku 1918 platila osmiletá povinná školní docházka. Vzdělávání dětí bylo rozděleno na obecnou školu (1. – 5. třída), kde se vyučovaly děti ve smíšených třídách bez rozdílu pohlaví a na měšťanskou školu (6. – 8. třída), kde se děti vzdělávaly rozdělené podle pohlaví. Existovaly tedy měšťanské školy dívčí a chlapecké. Břevnov nebyl výjimkou, oba typy a úroveň vzdělávání zde byly zastoupeny.
27. srpna roku 1931 byla uvedena do provozu nová budova naší školy, jako dívčí měšťanská škola a chlapecká obecná škola. Pozemek pro stavbu školy byl odkoupen od řádu Benediktinů. Celkové náklady na stavbu budovy školy činily 3 800 000 Kč. V prvním školním roce 1931/1932 bylo otevřeno 7 tříd měšťanské školy s celkovým počtem 210 žákyň a 5 tříd obecné školy s celkovým počtem 248 žáků. Žáků postupně přibývalo a v roce 1938 navštěvovalo obě úrovně škol celkem 658 žáků. Je nutné upozornit, že v době mezi léty 1920 až 1938 poskytovaly vzdělávání v Břevnově další čtyři školy.
V období válečných let 1939 – 1945 došlo z hlediska provozu školy k několika změnám. Ředitelé škol byli odvoláni z funkcí a jmenováni noví, kapacita všech tříd byla enormně navýšena. Důvodem bylo zabrání menších školních budov pro administrativní účely německých úřadů. Teprve rok 1945 přináší změnu. V měsíci květnu 1945 se ve všech typech škol nevyučuje. Budova školy byla opět zabrána pro vojenské účely. Vyučovalo se v pohostinství, restauracích a hospodách.
V létech 1948 až 1960 stále platí osmiletá povinná školní docházka, název škol se změnil na Národní školy. Tato léta jsou poznamenána komunistickým režimem, který neblaze vnesl politický život i do učebních osnov. Tento stav přetrval až do roku 1989. Roku 1960 se mění povinná školní docházka na devítiletou a od roku 1977 na desetiletou, poslední dva ročníky ukončovali žáci na nejrůznějších typech středních škol. Od roku 1990 je zavedena opět devítiletá povinná školní docházka – základní škola.
Od roku 2002 nese naše škola název J. A. Komenského. Téhož roku byla sloučena s mateřskou školou a základní školou 1. stupně. Školu navštěvuje 210 žáků základní školy a 96 dětí mateřské školy. V roce 2008 získala škola mezinárodní titul EKOŠKOLA, vzdělává žáky 1. a 2. stupně základní školy a poskytuje i předškolní péči ve škole mateřské. Ve vzdělávání žáků se zaměřuje na podporu jazykové přípravy v anglickém a německém jazyce, informační gramotnosti, pohybovým a sportovním aktivitám a přípravě pro praktický život.
